Příspěvky

hra.

Půl roku.
Už půl roku jsem tady. Mezi váma. Už půl roku s váma tu hru hraju. Malej velkej. Tu hru na to, kdo kde bude dřív. Hru na poslušnost. Na zvednutej prst. Cukr a bič. Stažený žaludky.

Oči plný zakázanejch slz.


To prkno, po kterym jdu, se pomalu zužuje. Podemnou propast. Jeden krok vedle a končim. Takhle jednoduchý to je.

Takhle složitý.

Hrajem to spolu. Proti sobě. Všichni stejně slepí. Stejně poslušný. Bez vlastní odpovědnosti a zdravýho respektu. Respektu ke druhejm a hlavně k sobě samým. Nechali jsme je někde na začátku. Kdy ještě ty úsměvy nebyly falešný. Kdy jsme vědomě sami v sobě byli. Kdy sami se sebou jsme uměli bejt.
Tahle hra má ale svoje pravidla.
Vynucený autority. 
Sami jsme si je vymysleli. Nastavili. Nejsou nikde napsaný. V našich hlavách přebývaj. V minulosti, kterou žijem.
Má pravidla, který nedávaj smysl.

A my je živíme.
Vidim to na vás i na sobě každej den. Každý ráno, když vcházíte do třídy a já si poslušně stoupám s myšlenkou na to, co by se stalo, kdybych zůstala sedět.
Už mě nebaví se každ…

sweet sixteen.

16

Jak se všechno dokáže během chvilky rozplynout. Zmizet. To očekávání se realitě ani trochu nepodobá. V mojí hlavě je něco úplně jinýho, než tam venku. Ve světě.  Ve škole. Ve vás. Ve vašich hlavách a životech. Nedokážu určit, co přesně se mi  hlavou teď honí, protože toho je tolik,  že se v tom nevyznám. V tom bordelu, co v sobě mám.  Nevim, kam dřív šlápnout. Co dřív zachránit. Který myšlenky si schovat a který nechat jít.

Přála bych si vrátit se zpátky. Do toho malýho človíčka, kterej má nekonečnou představivost a fantazii. Směje se a pláče, kdy chce. Umí si prosadit svoje a dupnout si, když se mu něco nelíbí. Kterej umí říkat ne. Do toho dítěte, který se na svoje narozeniny těší celej rok a když konečně přijde ten velkej den, prožije ho na plný pecky, stejně jako každej jinej. Do toho dítěte, který neřeší, kdy kde má bejt a kdy se co píše. Který nikoho včetně sebe nehodnotí a čistou duši má.

Víc než vrátit se zpátky bych si ale přála tohle všechno žít i teď. Chtěla bych nebejt l…

abyste věděli proč.

Mám toho dost.  Úplně všeho.  Všeho a všech.  Mám dost těch povzbuzujících vět, který nejsou opravdový. Mám dost těch požadavků, který jsou na mě kladený.
 Taky toho, jak to nezvládám. Jak nezvládám ty vaše hlasy, který jsou všude. Úplně. Chtěla bych, aby bylo chvíli ticho. Chtěla bych, aby vás na chvíli přestalo zajímat, co studuju nebo nestuduju. Aby vás na chvíli přestalo zajímat, čím se chci živit a kde se vidím za deset let. Taky to, jestli už jsem se konečně rozhodla. Jak jsem se rozhodla a jakej pro to mám důvod. 
Chtěla bych utéct. Před váma. Před sebou. Do ticha.  
 V tom tichu bych chtěla zjistit, jaký to je bejt člověk. Nic víc, nic míň.  Jaký je bejt bez těch všech papíru a falešnejch slov. Bez předsudků a škatulek. Bez zbytečnýho strachu a stresu z toho, že se mi něco nepovede.
 Bez chtění chtít zapůsobit. 
Chtěla bych,  abychom nezapomínali zjišťovat, jaký jsme lidi. Přicházíme tak totiž o tolik novejch duší, který nám toho můžou tolik předat už jenom tím, že jsou.
 Ste…

To bych se pak nebála šlápnout jinam.

Nevim, co přesně mě čeká. Nevim, čim se budu živit. Nevim, kde budu na střední, jestli vůbec. Nevim, jestli jsem spokojená s tim, jak právě teď žiju. Nevim, jestli mi stojí za to se přetvařovat. Dělat, že to je přesně tak, jak to oni chtěj, Jakou mě chtěj. Upustit uzdu, že prej musim. Nevim ale jak, když mě za ní vší silou držej. A nechtěj mě pustit. Pod kontrolou, aby mě měli. Já nejsem na ovládání a neumim jen tak přepnout. Neumim poznat, kdy bych podle vás mohla uděat něco špatně a kdy naopak musim vyniknout. Bojim se udělat krok doleva, když jdou ostatní rovně. Jestli za to nejsou trestný body. Za to, že chci jít svou cestou. Ne tou, kterou udává společnost. Odsoudíte mě? Když půjdu po svejch a vykašlu se vám na druhy půd a rovnice o padesáti neznámejch. Taky větný členy a grafy. Všechny ty zkurvený grafy. Všude jsou a my, i přes to, že je nesnášíme, pořád s nima počítáme. Sami se do nich navzájem řadíme. Mezi ty čísla. Srovnáváme se. Sledujem, jestli jsme náhodou podle někoho ne…