Příspěvky

abyste věděli proč.

Mám toho dost.  Úplně všeho.  Všeho a všech.  Mám dost těch povzbuzujících vět, který nejsou opravdový. Mám dost těch požadavků, který jsou na mě kladený.
 Taky toho, jak to nezvládám. Jak nezvládám ty vaše hlasy, který jsou všude. Úplně. Chtěla bych, aby bylo chvíli ticho. Chtěla bych, aby vás na chvíli přestalo zajímat, co studuju nebo nestuduju. Aby vás na chvíli přestalo zajímat, čím se chci živit a kde se vidím za deset let. Taky to, jestli už jsem se konečně rozhodla. Jak jsem se rozhodla a jakej pro to mám důvod. 
Chtěla bych utéct. Před váma. Před sebou. Do ticha.  
 V tom tichu bych chtěla zjistit, jaký to je bejt člověk. Nic víc, nic míň.  Jaký je bejt bez těch všech papíru a falešnejch slov. Bez předsudků a škatulek. Bez zbytečnýho strachu a stresu z toho, že se mi něco nepovede.
 Bez chtíče chtít zapůsobit. 
Chtěla bych,  abychom nezapomínali zjišťovat, jaký jsme lidi. Přicházíme tak totiž o tolik novejch duší, který nám toho můžou tolik předat už jenom tím, že jsou.
 Ste…

To bych se pak nebála šlápnout jinam.

Nevim, co přesně mě čeká. Nevim, čim se budu živit. Nevim, kde budu na střední, jestli vůbec. Nevim, jestli jsem spokojená s tim, jak právě teď žiju. Nevim, jestli mi stojí za to se přetvařovat. Dělat, že to je přesně tak, jak to oni chtěj, Jakou mě chtěj. Upustit uzdu, že prej musim. Nevim ale jak, když mě za ní vší silou držej. A nechtěj mě pustit. Pod kontrolou, aby mě měli. Já nejsem na ovládání a neumim jen tak přepnout. Neumim poznat, kdy bych podle vás mohla uděat něco špatně a kdy naopak musim vyniknout. Bojim se udělat krok doleva, když jdou ostatní rovně. Jestli za to nejsou trestný body. Za to, že chci jít svou cestou. Ne tou, kterou udává společnost. Odsoudíte mě? Když půjdu po svejch a vykašlu se vám na druhy půd a rovnice o padesáti neznámejch. Taky větný členy a grafy. Všechny ty zkurvený grafy. Všude jsou a my, i přes to, že je nesnášíme, pořád s nima počítáme. Sami se do nich navzájem řadíme. Mezi ty čísla. Srovnáváme se. Sledujem, jestli jsme náhodou podle někoho ne…

Pochybovat je správný.

Obrázek
Mám to.   Už vim,  proč to občas prostě nejde.  Proč si někdy nedovolim říct to,  co chci.   Proč se bojim.  Proč mám strach.  Protože bez strachu bych to nebyla já.  Je důležitý se občas bát.   Nebejt si jistej.  Pochybovat.  Kdybych o sobě nepochybovala,  nemůžu samu sebe posouvat dál.  A tim pochybovat nemyslim nenávidět. Svoje tělo. Svoje chování.  Sebe.   Myslim tim,  občas se nad sebou pozastavit.  Nad tim,  co a jak děláme.  A jestli jsme vůbec šťastný. Jestli to děláme rádi.




  Nemáme čas na pochyby.  Na přemýšlení o nás samotných.  Nemáme čas říct si: "tohle sem fakt posral."  Na venek to říkáme až moc.  Ale nikdy si to v sobě neuvědomíme.  Ještě horší to je s tim,  pozdvyhnout sám sebe větou: "tohle se mi povedlo." To už ani na venek nedokážem říct.  Natož sobě.  Protože chválit sám sebe a věřit si je prej něco špatnýho.
 Kravina. 
 Měj se rád.  Pochybuj o sobě,  ale jenom ve chvílích,  kdy budeš cítit,  že je to správný.  Pochybovat.  Zároveň se chval a v…

Kdo jsem? Sama nevim.

Jenom jsem ti chtěla říct, že to je v pohodě.  Je v pohodě, že nevíš.  Já taky nevim.  A nevim toho víc, než si myslim.  Občas je to děsně na nic.  Nevědět.  Kdo jsem.  Myslela jsem si,  že to vim.  Že jsem se našla.  Ale ukázalo se, že toho mám ještě hodně na práci.  V sobě.  Musim to tam uklidit.  Vytřídit. Co tam chci a co ne.  Ale nebudu se snažit zapomenout.  Zapomenout nejde.  Můžu to přijmout a nechat odejít, ale sama v sobě nesmim nic uspěchat.  
Taky  jsem zmatená z toho, jak se furt měnim.  Nevim,  jestli se mi to líbí nebo ne.  Dřív jsem si řikala,  že nevim,  jestli to chci bejt furt já, nebo někdo jinej.  Ale teď vim,  že to vždycky budu já.  I kdybych každej den byla zvenku jiná.  To, jak se pořád objevuju. 
Lidi v mým životě přicházej a odcházej.  Kamarádi.  To je taky to,  co chci říct.  Můžeš se rozejít se svym klukem,  pohádat se s kamarádkou a najednou se z člověka, kterej tu byl nějakej kus života s tebou, stane někdo cizí.  Pro tebe.  Nemáte si co říct.  Tak se …

Pojď si sám sebe víc vážit a nebát se být tím, kým chceš.

Pro hudbu ke čtení klikni zde:


Je to na hovno. To celý. To, jak  si hrajem na něco, co nejsme. Zkreslujem realitu. Tak, aby nám se to líbilo? Abychom my byli spokojený? Nene. My to děláme, protože se bojíme, co by na to řekli ostatní. Co by mi řekla máma, kdybych jí řekla, jak to včera bylo. Co by mi  řek táta, kdybych mu řekla, že neni mym snem přebrat po něm rodinou firmu. Co by mi řekli kamarádi, kdybych s nima v něčem nesouhlasila. Budem radši dál dělat, že včera žádná  párty nebyla, že tátovu firmu budeme s radostí vést do důchodu a souhlasit se všim, co nám kdo řekne.Je to v pohodě? Jo? Žije se nám v tom dobře? Neřekla bych. 

Co kdybychom se už přestali bát. Přestali se bát, že by se něco někomu nelíbilo. Co kdybychom začali dělat a říkat to, co chceme my, a ne ostatní. Co kdyby nám bylo uplně jedno, co si o nás kdo myslí. Je to těžký. Já vim. Taky to zatim neumim. Neumim to všechno nechat plavat. Nejde mi to. Ale já věřim, že jednou to pude. Že jednou se dostanu do bodu, kdy mi t…

O tom jak bychom to neměli brát tak vážně.

Dneska by se těžko našel člověk v mým věku, kterej nemá facebook, nebo instagram.  Štve mě to. Že jsem se tím nechala tak moc pohltit. I když.  To já jsem na tom ještě dobře. No.  To je jedno.  Nechci tu teď řešit ostatní. Jenom chci říct, že je potřeba to brát s nadsázkou.  Všechny ty "fejsbůky"  a "snepčety".  Prostě všechno. Všechny ty sociální sítě nebrat tak vážně. Projíždíme tu zeď. Projíždíme a projíždíme, až najednou zapomenem na ten svět kolem.  Rodinu.  Přátelé.  A teď nemyslim ty "přátelé"  na facebooku.  Záměrně jsem napsala "přátelé" v uvozovkách, protože to jsou jen virtuální lidé.  Sice existují a můžou to být jedni z vašich nejbližších, ale tam.  V tom světě, ve kterym se zatim nikdo z nás moc dobře nevyzná,  tam to je vždycky někdo jinej.  Každej máme ten den se se za maskou chovat jinak. A ten fejsbuk je jako taková maska.  Stejně jako všechny ostatní sociální sítě.  Matou.  Nesmíme to brát tak vážně.  Víc se věnovat tomu: teď…

Krysař.

Jsem bezmocný.
Chci se dozvědět,  proč si lidé tak ubližují.
Slyším hlas,  co mi říká ať to zkusím.
Vidím lid,  který potřebuje pomoc,  ale neví o tom.
Toužím po svobodě a míru mezi námi.
Jsem bezmocný.

Tvářím se,  že jsem silný.
Prožívám ten neklid a válku v nás.
Dotýkám se ostatních životů.
Dělám si starosti o naši zemi.
Pláču nad mrtvými těly.
Jsem bezmocný.

Dobře rozumím, že to všechno sám nezvládnu.
Tvrdím,  že lidé mají city.
Sním o tom,  že jednou je projeví.
Snažím se pomáhat.
Doufám, že už tohle brzy skončí.
Jsem bezmocný.